Cesta po svatyních v područí tuktukařů

den 4. a 5. / 3.-4.3. 2016

nachozeno : 25 km

Druhý den je tu a my se probouzíme opět až po obědě. Zvyknout si na změnu času asi ještě pár dní potrvá. Nedokážeme nějak usnout dříve jak ve 3 hodiny ráno. Přes poledne tu ale slunce pálí víc, než jsme schopní snést, takže spánek není vlastně vůbec špatná volba. 🙂

Jak už víte z článku o našem odletu- vezli jsme si s sebou z ČR navíc jeden menší batoh, který jsme si nechali odbavit jako klasické zavazadlo. Byly v něm věci, které v příručním zavazadle cestující mít nesmí. Slivovice, pak léky a pár věcí, které se nám do našich batohů už nevešly a nebyli jsme si jistí, zda je vzít či ne.

Do dnešního dne jsme tento (námi velmi neoblíbený) batoh nebyli nuceni řešit. V Dubaji jsme jej vyzvedávat nemuseli a tak letěl s FlyDubaj přímo do Colomba.

Ale dnes přichází na lámání chleba. Plán na tento den je dostat se vlakem na sever do bývalého královského města s krkolomným názvem Anuradhapura, což by bylo bláhové podstupovat s batohem navíc. Počítáme, že cesta to bude dlouhá a náročná (cca 200 km, 4,5 hod. vlakem) a proto nezbývá, než věci buď do našich krosen nasoukat nebo je vyhodit. To, že je batoh komplikace, jsme si uvědomovali už doma při balení, ale tajně jsme doufali, že po příletu budeme moudřejší a budeme už přesně vědět co ponechat a co vyhodit. Opak je bohužel pravdou. 😀

Naše bágly mají už teď velkou nadváhu, takže se nám do toho přihazovat další kg vůbec nechce. Nechápeme, jak jsme si mohli myslet, že se zvládneme sbalit do 7 kg. ( jednou možná, až budeme zkušenější). Léky vyhodit nemůžeme ( a že jich je kopa), slivovici a opalováky také ne. 😀

Rozbalujeme tak své skládací záložní batůžky, věci do nich naskládáme a přivazujeme je zvenku ke krosně. Naše batohy mají už něco kolem 13 kg a přestává to být sranda- docela mě to převažuje dozadu. Jirka je v pohodě- jako vždycky. 😀

Cestu jsem plánovala já, a tak vím, že to nebude vůbec jednoduché. Kort teď, když mám na zádech snad tunový batoh. (neustále si v hlavě promítám, co všechno tam vlastně je a uklidňuju se pocitem, že to všechno vyhážem a budeme se pak lehkostí jen vznášet 😀 ). Taky se snažím představit si cestu, která nás čeká. Je komplikovaná v tom, že přímo z Negomba samozřejmě nic nejede. Musíme tak 2x přestoupit a jízdní řády zde téměř neexistují (online je nenajdete a to se to pak těžko plánuje)- pouze víme kolikrát denně a v jakou dobu přibližně vlaky jezdí.

Jedna z variant cesty je, že se musíme přesunout místním drncákem, který staví v každé vesnici do Ragamy, zde přestoupit ( těžko říct, jak dlouho tam člověk musí čekat), dalším vlakem pak přejet do Gampahy, odkud teprve vyráží náš „rychlík“ do Anuradhapury.

Je už odpoledne a tak počítáme hodinu, kdy bychom mohli přibližně dorazit do našeho cíle. Nevíme délku přestupů a ani časy, a tak to jde odhadnout docela špatně. Váháme, čím tedy jet. Naší nerozhodnost hned zmerčí rikšák, který projíždí kolem. Hbitě vyskočí ze svého vozítka a už se řítí nám poradit a „zachránit“ nás. 😀 Říká nám, ať cestu vlakem do Gampahy nepodstupujeme, že trvá nesmyslně dlouho. Podle toho, co jsme zjistili má nejspíš pravdu a situace s těžkými bágly a mnoha přestupy, mu tak hraje do karet. Snažíme se s ním co nejvíce usmlouvat cenu. Je to docela sranda, rikšák je vtipálek a my nakonec svolíme. Cenu usmlouváme z 2000 na 1100 Rs za 30 km jízdy přímo do Gampahy.

Tip: Takto dlouhé vzdálenosti s rikšáky nejezděte. Vyhnete se tak psychické i případné fyzické újmě. Cestou jsme si museli dát panáka na kuráž. Tuhle nekonečnou „jízdu smrti“ už nechceme nikdy zažít. Jednou jsme málem srazili krávu, potom zas mnicha a nakonec v protiměru před námi vyjel autobus. Nikdy více, ještě teď mám husí kůži. :-O

Gampaha je hodně chaotické maloměsto a chvíli na nádraží nemůžeme trefit. Je to jakýsi dopravní uzel a všude je strašně lidí. Ihned, jak nás řidič vysadí před nádražní budovou si všímáme, že turistů tady opravdu moc není. Přesněji řečeno na celém nádraží jsme nejspíš jediní 2 bílý. 😀 Trošku bloudíme a snažíme se zorientovat, jak že funguje systém lístků na vlak. Každý nám radí něco jiného, což bude asi tím, že anglicky tu lidé moc nerozumí. Nakonec ale najdeme klasickou pokladnu a za 2 osoby platíme 700 Rs (140 Kč; trasa: 200 km). Vlak jezdí 3x denně.

Nádraží Gampaha
Nádraží Gampaha

Máme opravdu kliku- přijeli jsme přesně na čas. Na nádraží tak čekáme jen asi 10 minut a vlak je tu. Jeho příjezd nás docela vyděsí- pootvírané všechny dveře, okna, vagony jsou od 1. do posledního přecpané lidmi, kterým už nezbývá než stát.Vmáčkneme se dovnitř. Jenom se mezi všemi protáhnout s bágly, je vcelku fuška.Tohle budou dlouhé 4 hodiny, říkáme si. Když už jsme se dostali až sem, tak to ale vzdát nehodláme. Musíme stát v uličce mezi sedadly a zhruba každých 10 minut tu prochází různí prodavači, kterým se musíme neustále uhybat. Nejdřív nosí balenou vodu, pak cosi smaženého, noviny a taky různé ovoce.

Když prochází pán s nakrájeným ananasem posypaným solí a chilli, tak neodoláme a za 10 Kč kupujem. Já se do tohodle pokrmu zamilovala. Kombinace je to delikátní a každá z přísad má navíc svůj účel. Ananas patří mezi chladivé potraviny, které vás v parných dnech osvěží. Sůl vám zase pomůže udržet v těle více vody, působí proti odvodnění oragnismu. No a chilli- ač se to zdá paradoxní- patří mezi termoregulační, chladivé koření. Jejich kombinace vás tak dokáže v horkých dnech zchladit. Lidé žijící v tropických oblastech, ať už Srílančani, Thajci či Mexičani, o tom vědí své.

občerstvení ve vlaku, ananas s chilli
občerstvení ve vlaku, ananas s chilli

Neustále prohlížíme vlak i lidi nastupující při zastávkách. Je to až neuvěřitelné, ale jsme tu opravdu jediný bílí a Jirka k tomu přidává vtipnou hlášku, že doufá, že místní nejsou rasisti . 😀 A ač jsme tu namačkaní jak sardinky, tak lidi jsou tu milý. Když o někoho zavadíme pohledem, hned se na nás usmívá.

"Klimatizace"-lepší něco než nic :)
„Klimatizace“-lepší něco než nic 🙂

Po hodině a půl která se zdá jako věčnost, má Jirka skvělý nápad. Někomu jednoduše zaplatíme za jeho místo, obě strany budou spojené a chvíli si tak odpočineme. Než ale tenhle geniální nápad stihneme realizovat- zvedá se jeden pán a nabízí nám své místo. Skvělé načasování- snad nám čte myšlenky. 😀

Koukáme jak vyvalení a Jirka mu dává bankovku, pán jí ale s úsměvem odmítá. Sednu si a hned vedle mě se zvedá druhý pán a nabídne místo i Jirkovi. Říkáme si, že budou nejspíš vystupovat, ale vystupují asi až za hodinu. Občas se na nás usmějou a my nechápeme. Když pán opouští vlak, poplácá Jirku po rameni a popřeje nám šťastnou cestu. Zažili jsme svůj první kulturní šok a na sever se teď těšíme o to více. Víc takových! 🙂

Cesta pak už rychle utíká a ve vlaku to příjemně pofukuje. Kupujeme si další ovoce od prodavače- tentokrát neznámý druh, chutná jako hruška zkřížená s jablkem, fajn osvěžení za pár korun.

hruško-jablko :)
hruško-jablko 🙂

Vlak skoro nestaví a v Anuradhapuře jsme asi za 4 hodiny. Ubytování zatím domluvené nemáme. Hned u vchodu se nám ale vtírá naháněč, a jelikož nádraží je mimo město, necháme se svézt.

Jirka z toho nadšenej není, protože nám pán neustále něco vnucuje. Nakonec nás přemluví, že nám ukáže své ubytování. Pokoj je moc horký a tak slušně odmítáme. Chlápek je ale fajn a říká, že za svezení chce jen 100 Rs (20 Kč) a že nás povozí po městě a ukáže další možnosti, kde bydlet. Taková nabídka se s těžkými batohy jen těžko odmítá. Odváží nás na druhé ubytování, které je dobré, ale moc daleko od města. Ještě jednou si proto nechá vyjmenovat požadavky jako větrák či klimatizace, blíž u města, wifi a hlásí, že nám vymyslel třetí možnost.

Jen co přijedeme k hotelu nám se smíchem oznamuje, že tohle je ale už opravdu poslední svezení. Chudák. 😀 Majitelé vypadají docela zaskočeně, což v tomhle městě z bílých turistů asi každý, ale vesele se nás smějí. Trefili se nám do noty a rezervujeme si rovnou 2 noci. Milý personál, klimatizace, wifi a moskitiéra, co víc si přát. 🙂

Přímo naproti hotelu objevíme skvělou místní jídelnu a naše žaludky už se hlásí o další porci rýže. Dáme si typické rice&curry ( rýže + misky s různými přísadami jako vařené lusky, naložené chilli a zelenina,nasekaná zeleň či zálivka z koření. V každé jídelně mají přísady jiné). Oheň v našich pusách pak zhasíme čajem s mlékem. Včetně nápojů platíme za vše pro 2 osoby 80 kč.

rice & curry
rice & curry

Už jen z cen je vidět, že tohle město opravdu není moc turistické a my si ho zamilujeme. Na Srí Lance většinou turisti jedou do vnitrozemí navštívit Kandy, Polonnaruwu a Sigiriyi, protože jsou uskupené blízko sebe. Je tam ale hluk, hlava na hlavě a stovky turistů. Vzdálenější Anuradhapura je mnohem klidnější a rozhodně stojí za návštěvu. Poznáte zde místní kulturu mnohem více, lidé jsou zde milejší a rikšáci nejsou tak rozmazlení jako ve zmíněných městech. Například v Kandy nad námi za cenu, kterou jsme nabídli, rikšák ohrnul nos , tady vás za tu cenu odvezou a budou ještě usměvaví. Rozhodně tu tedy dost ušetříte.

Dnes máme v plánu vystoupat na posvátnou horu buddhistů- Mihintale, která se nachází asi 15 km od města. Zítra pak putovat po ostatních svatyních- Dagobách, které jsou rozesety na předměstí.

Sbalíme foťaky, GoPro, odpuzovač komárů a vodu a můžeme vyrazit. Chytáme tuktukáře a nabídneme mu cenu tam o zpět za 1000 Rs, s tím, že na nás počká, aby jsme nahoře mohli vidět západ slunce. Tenhle rikšák se stává hned naším oblíbencem. S ničím nemá problém a smlouvání jako by vůbec neznal. 😀

Jsme na místě. Čekají nás dlouhé, předlouhé schody a Jirkovo koleno už trochu protestuje. Schody jsou vytesané do skály, jsou velmi nízké a krátké a vypadají sice pěkně, ale chodit se po nich moc nedá. 😀 Určitě pamatují i indického prince, který na tomto vrcholu přesvědčil krále, aby konvertoval k buddhismu. Schodiště je lemováno alejemi stromů s bílými kmeny a místo má opravdové kouzlo.

Po vystoupání první poloviny platíme vstupné 1000 Rs/2 osoby. Za chvíli už si zouváme boty. Čekají tu hlídačí bot, my je ale nepotěšíme a házíme boty do batohů.

Všichni návštěvníci musí mít zakrytá ramena i kolena (já mám dlouhou sukni a ramena překrytá šátkem, Jirka kalhoty). Boty i klobouky jsou zakázány.

Po dalším schodišti pak vystoupáme až na vrchol a otevře se před námi krásné prostranství. Za ním je schovaný menší buddhistický klášter, uprostřed stojí dagoba, vlevo od nás se do krajiny rozhlíží zářivě bílý Buddha a za zády se nám tyčí 2 vyhlídky do krajiny.

Dagoba a Buddha
Dagoba a Buddha

Máme ještě asi hodinu do západu slunce, a tak nikam nespěcháme a užíváme místní atmosféru. Sluníčko tu zapadá v 7 hodin. Asi půl hodinu před- se nám za zády vynoří 3 hudebníci a bubnují, zpívají, dokud slunce nezapadne.

Hudebníci a mnich
Hudebníci a mnich

Je to tradiční zvyk, a pokud budeme na Srí Lance, zažijete ho mockrát a to téměř v každém městě či vesnici. Před západem slunce se tak začne ozývat zpěv a bubnování, z různých posvátných míst ve vašem okolí.

Jirka připíjející vám na zdraví :)
Jirka připíjející vám na zdraví 🙂

Teď už je ale tma a dobubnováno a my se vydáváme zpět dolů, kde na nás už čeká náš rikšák.

Tip na místo: Mihintale. Pokud se vydáte na sever Srí Lanky- rozhodně tohle místo nevynechejte. Stojí za to. Jestli je někde Genius Loci, tak tady :). Městečko má pro buddhisty významné postavení. Jak jsem již psala- indický princ se zde setkal s králem Anuradhapury- ten následně konvertoval k buddhismu a Mihintale se tak stalo centrem šíření buddhistické víry po celém ostrově.

den 5. / 4.3. 2016

Probouzíme se skvěle odpočatí, zabalíme pár nezbytností a vyrážíme rovnou ven. Snídáme cestou místní, jak jinak než rýžové sušenky a v plánu je procházka mezi dagobami a taky najít posvátnou smokvoň, která je považována za nejstarší strom vysazený člověkem.

Trošku bloudíme, i když máme mapu a rikšáci se nás snaží opět zachránit, ale máme energie na rozdávání, tak nás dnes neukecají. Nejprve najdeme posvátný strom. Areál je celý obehnaný plotem a pro vstup je opět nutné zout boty a co nejvíce se zakrýt. Je pravé poledne, takže písek, po kterém se v areálu chodí je strašně rozpálený. Vypadáme fakt k popukání. Běháme od budovy k budově ve snaze najít alespoň trochu stínu a zchladit tak naše chodidla. Místní, kteří po písku chodí úplně v pohodě se nám pobaveně chichotají a my se jim vůbec nedivíme. 😀

Posvátný strom, sinhálsky Sri Maha Bodhi, není nijak monumentální, chvíli nemůžeme přijít na to, který, že to je. Pak ale vidíme hinduistické bůžky nasměrované kolem jednoho a pár modlících se místních. Broskvoň, vypadá už trochu unaveně, ale kolem ní z kořenů raší další vitální potomci zakryté klíckami. Jak je na tomhle místě jasně vidět- hinduistická i buddhistická náboženství se vzájemně prolínají. Strom je buddhistickým symbolem a kolem něj jsou rozestavěné hinduistické sošky. Na Srí lance nic divného, kultury se doplňují a buddhismus je spíše brán jako životní přístup zatímco hinduismus je klasické náboženství.

Od stromu vede cesta přímo k jasně bílé dagobě s názvem Maha Thupa (Velká Dagoba). Ta září do dálky jako obrovská bílá bublina. Její výška je 55 m. Potkáváme velké zástupy místních, proudící po této trase. Těžko říct jestli je jich tu tolik denně nebo jen kvůli něčemu speciálnímu.

Maha Thupa (Velká Dagoba)
Maha Thupa (Velká Dagoba)

Dagoba je pro Evropana trochu nepochopitelná a zvláštní stavba. Uvnitř nejsou žádné prostory, chodby ani svatyně. Je to monolit, který má sloužit pouze jako připomínka velkého učitele. Tvar pak připomíná mistrovu obrácenou misku a věžička Buddhův slunečník. Uvnitř je špetka popele z Buddhovy pohřební hranice. Jsou to monumentální budovy sahající až do nebe.

K další dagobě nemůžeme trefit, a tak se ptáme na cestu. Je nám řečeno, že nejkratší cesta vede přes zelenou pláň. Zanedlouho jsme na místě a jsme tu úplně sami, což nám začíná být podezřelé, ale co už. Tato Dagoba Jetavana je opravdu fotogenická, spolu se zelení kolem a červeným pískem vypadá parádně.

Dagoba Jetavana
Dagoba Jetavana

Je to největší cihlová stavba na světě a použito bylo 90 milionů cihel. Její stavba pak trvala celé čtvrt století. Místo je krásně kryto stromy a zasazeno do parku, takže je tu příjemně, ale už jsme docela uchození a tak vyrážíme okruhem zpět. Najednou slyšíme motorku a dojíždí nás policista s tím, že jsme nezaplatili vstupné a a že až půjdeme kolem muzea, ať jej doplatíme. Už nám dochází, že nás ta domorodá paní poslala cestou, kterou asi běžně lidé nechodí a my tak nevědomky obešli pokladnu. 😀

Do muzea teda zajdeme a ptáme se, kolik že je vstupné. Málem nám vypadnou oči z důlků. Cena je 3700 Rs na osobu !!! Na to, jak je tohle město levné, je tohle snad nejdražší vstupné celé Srí Lanky. Kdyby jsme to věděli, určitě by jsme sem nešli, takže se nenápadně suneme pryč cestou, kam policista sedící v budce nevidí. 😀

Nikdo nás už na motorce nedojíždí, takže asi ok a my navíc našli úžasnou cestu zpět do města. Je ve stínu vzrostlé zeleně a všude jsou chatrče domorodců s rozvěšeným prádlem. Všímáme si, že snad před každým domem stojí vyrobená hinduistická svatyňka, což ve městě člověk nepotká. V řece, kterou míjíme, si paní umývá vlasy, prostě dotyk přírody. 🙂

Hinduistická svatyňka před domem
Hinduistická svatyňka před domem
Relax domorodců
Relax domorodců

Jen co dorazíme na hotel- využíváme na nějakou dobu poslední silnou wifi a nahráváme bráchovi (našemu střihači 🙂 ) videa a fotky. Signál je na Srí Lance docela problém, kort když potřebujete nahrávat větší množství dat, místní hotel je tak opravdu světlá výjimka.

Tip na ubytování: Piyorich City Hotel, Anuradhapura. cena 2.500 noc/2 osoby. Klimatizace, větrák, moskitiéra a velmi silná wifi. Kolem to vypadá trochu jako slam, ale nenechte se odradit. Majitelé jsou velmi milí.

Loučíme se s majiteli, sbalíme batohy a vyrážíme hledat autobus do Polonnaruwy. Bohužel nejezdí přímo z autobusového nádraží, jak jsme našli v průvodci. Každý, koho se ptáme, nás navádí jiným směrem. Po půl hodině, když už si říkáme, že si z nás asi všichni fakt dělají srandu přijíždí minibus, který nás doveze na tu správnou zastávku.

Tady už chytáme ten náš a dokonce máme i místa k sezení, za což jsou naše uchozené nohy neskonale vděčné. Čeká nás cesta přibližně 110 km, platíme 300 Rs za oba. (60 kč) a jedeme přibližně 3 hodiny. Cesta je to pohodová, autobus není vyjímečně ani moc narvaný.

V buse potkáváme mladý pár Francouzů. Jako bonus této cesty míjíme u silnice volně pasoucího se slona, což v této oblasti není výjimka, ale i tak jsme z toho vyjevení. Místní nechápou a jim úplně ukradený. 😀

Volně žijící slon
Volně žijící slon

Vystupujeme v Polonnaruwě a jsme dost zvědaví, kde, že to bydlíme. Tento guesthouse všichni cestovatelé opravdu moc vychvalují.

Hned, jak překročíme práh do vstupní místnosti, se na nás už zubí pár Francouzů z autobusu a paní domácí nám nalévá čaj 🙂

O tom, jak jsme si to tady užili ale až příště !

                                                                                                   Zdraví  D. a J.


 

Noc:  Piyorich City Hotel, Anuradhapura. 5000 Rs / 2 noci
Doprava: Negombo-Gampaha: tuktuk 1600 Rs
Gampaha– Anuradhapura. Vlak: 700 Rs
Mihintale- tuktuk 1100 Rs
Jídlo: jídelna 4 x- celkem 1200 Rs, market 750 Rs
Vstupy: Mihintale- 1000 Rs / 2 osoby, celkem: 2.270 Kč/2 dny

2 komentáře: „Cesta po svatyních v područí tuktukařů

Napsat komentář